Pověz mi jak jíš a já ti povím jaký jseš ...

Na poněkud delší čas jsem se odmlčela. Nebyla příležitost vařit, nebyla nálada psát a navíc vím, že o tomto blogu nemá nikdo ani tušení, a pokud přeci jen ano, stejně ho nečte. Ale člověk má občas až nutkavou potřebu sdělit své pocity světu. Dnes bych se ráda rozepsala nejen o "gurmánských zážitcích" dni minulých, nýbrž i o kultuře našeho stolování. A naštěstí tak nebudu konat z pozice labužnického foodsnoba, pro kterého je jediný správný předkrm paštika z husích jater na pomerančovém pyré.

Správné, pohodové a vkusné stolování je to, co poslední dobou nahlodává mé svědomí. Ačkoliv jsem vždy s pousmáním sledovala až urputné prostírání mé sestřenice, kdy byl stůl sladěn do posledního detailu, od vidliček po květiny ve váze, musím přiznat, že už i já se dostávám do fáze prostíráníček, ubrousků, naleštěných skleniček a kytiček. Nemůžu se tomu ubránit z jednoho prostého a logického důvodu. Tvoříte-li dvě hodiny pokrm s láskou, chutí a radostí, chcete-li, aby chutnal, vypadal a voněl, stane se pro Vás noční můrou pomyšlení, že ho někdo zchlamstne u televize s nohama na stole a vidličkou v pravé ruce. Horší je už jen, když si někdo k takto připravenému jídlu poručí tatarku.
Takže nejenže se snažím, aby jídlo vypadalo dobře na talíři. Snažím se, aby i talíř vypadal dobře na stole. Následující efekt je už samozřejmý. " Kulturní" stolování má své kouzlo, opravdu se cítíte jinak, opravdu jíte jinak, opravdu se bavíte jinak. Možná nepatrně, ale rozdíl tady je, a proto si na ubrouscích a květinách začnete zakládat. Nutno podotknout, že kouzlo spočívá i v tom, že se jedná o stolování společné, jíte-li sami, má vážně mnohdy větší atmosféru pochutnat si na kung-pau z bistra přímo v obýváku.
Časově náročná, pro mnohé přímo neuskutečnitelná, je krásná snídaně. Čaj, káva, vonící pečivo, vše co máte rádi, hezky prostřeno a od každého trochu. Tomuhle říkám vykročení pravou nohou. Bohužel osobně snídám cestou do školy, ve škole nebo vůbec, o víkendech vstávám po desáté hodině, kdy už jen utíkám do kuchyně škrábat brambory. Takže když mám to štěstí krásně posnídat, je to opravdu krásné.
Netroufám si tvrdit, že Češi neumí stolovat. Nedá se to dost dobře posoudit podle restaurací ani podle oblíbených jídel. Záleží to zkrátka na nás samotných. Jíme, abychom žili nebo jíme, abychom se potěšili.

RYCHLOLET

Pangasius je velmi dobrý obalený v mouce, gyrosu a pepři, osmažený a poté ještě v troubě zlehýnka zapečený s bramborami, pórkem, rajčátky a paprikou, to vše zakapané kečupem a posypané čerstvým koprem.

Otřesný zážitek jsem měla z těstovin zapečených v sýru se slaninou, a to v restauraci Caruso. Lehce rozvařené špagety, al dente určitě nebyly, plavaly v sýrovém čemsi a sem tam bylo možno ulovit kousek slaniny. Gratuluji.

Opravdu amazing exeperience jsem měla z holandských sýrů. Zde se projevilo prokletí Hermelínu - krále sýrů. Bylo třeba si na prazvláštní chutě, a dokonce i barvy, zvykat. Přesto doporučuji. A děkuji za ně:-).

Brynzové halušky jsou krásná klasika. Chutné mi i přišlo, když jsem halušky vyměnila za maso.

Chřest, chřest, chřest. Všude se mluví o chřestu. A je dobrý. Přístě ho tam ale vážně nechám těch 20minut.

ROZLOUČENÍ

Jistě mi s prázdninami přibude více kulinářských zážitků i zkušeností. Vy papejte, užívejte a stolujte. Stojí to za to.